Každá může kojit, když bude chtít

Čekala jsem svoji první dceru. V několika věcech jsem měla jasno už dopředu. Třeba v tom, že budu kojit.

Okolnosti mě dovedly k porodu plánovaným císařským řezem. Přestože jsem četla spoustu článků na webech i prošla desítky diskuzí, ve kterých budoucí maminky doslova strašili tím, jak je obtížné se po císaři rozkojit, já zůstávala v klidu.

Kojit chci, tak kojit budu. Proč by to mělo být jinak?

Poslední týdny čekání na miminko mi znepříjemnila zdravotní komplikace a hrozba zákroku ještě před porodem.

„Nešel by ten zákrok udělat až po porodu? Budu rodit císařem a bude to určitě dříve než mám termín porodu“, snažila jsem se přesvědčit doktora, protože představa, že budu muset na zákrok ještě s miminkem v bříšku, mě dost děsila.

Nakonec padlo rozhodnutí, že to bude stačit až po porodu. Po návratu z porodnice jsem měla zavolat a domluvit si termín hned po šestinedělí.

Podle domluvy jsem se ozvala. Doktor ale změnil rozhodnutí a domluvil mi termín za pár dní. Dcera v té době měla být týden a půl stará. Kojila jsem jen částečně. Odsávala jsem, krmila odsátým mlékem a dokrmovala umělým.

Zákrok byl domluvený jako jednodenní ambulantní. Ráno přijedu, dopoledne provedou, večer jedu domů. Musí mě ale někdo přivézt a odvézt. A musí se někdo postarat o dcerku. Babičky se distancují, nikdo se do pomoci nehrne. Ještě si vyslechnu, proč do sebe ZASE nechám řezat. Jako bych měla na výběr.

Stres se zvětšuje a já stále plně nekojím. Nakonec se rozhodneme, že s dcerou doma zůstane manžel a do nemocnice mě odveze brácha.

„Kojíte?“ padne otázka těsně před zákrokem v nemocnici.

„No, tak napůl,“ odpovídám nesměle.

„Co je to napůl?“

„Kojím, ale taky dokrmuju umělým mlékem,“ vysvětluju.

„Tak to vám těch oblbováků moc dát nemůžeme, abyste je neměla v mlíku. Budete to muset zvládnout i tak,“ oznamuje mi sestra.

Zákrok proběhl dobře. Až na to, že na konci šití už oblbováky nepůsobily… „Zlatej císař,“ říkala jsem si.

Ale večer jedu domů. Kontrola je stanovená za tři týdny. Stres opadá, ale já pořád plně nekojím. Manuální odsávačku nahrazuju elektrickou. Přes den v podstatě jen kojím a odsávám. V noci jen kojím, na noční odsávání nemám energii. Bude to muset stačit jen přes den.

Řada mamin už by se na kojení vykašlala a já se jim nedivím. Jenže já prostě chtěla kojit. Plně.

Uvažuju o laktační poradkyni. Má to ještě vůbec význam? Malé už budou 4 týdny. Mám ještě vůbec šanci začít plně kojit?

Objednávám laktační poradkyni. Může přijít až za týden, 2 dny po mojí kontrole v nemocnici.

Kontrola dopadá dobře, o tom jsem nepochybovala. Ale co to kojení? Dceři je už 4,5 týdne.

Den po kontrole se chystám kojit a těším se na další den, až přijde laktační poradkyně. Určitě mi pomůže!

Najednou zjišťuju, že kojím tak nějak jinak. Ne, já kojím pořád stejně, ale dcera saje jinak. Saje, hltá a užívá si to. Pusinku má našpulenou jako z učebnice, oči doširoka otevřené. A saje dlouho.

V tu chvíli vím, že kojím. Opravdově. Plně.

Laktační poradkyně mi to druhý den potvrdí. I tak jsem ráda, že ji tam mám. Naučí mě kojit vsedě. Do té doby jsem kojila jen vleže.

A já jsem šťastná. Věděla jsem, že budu kojit. A kojím! Vleže, vsedě, na ruce i na kojícím polštáři. Kojím a užívám si to.

Plnému kojení hned od začátku nezabránil porod císařským řezem, ani to, že bych měla málo mléka. Zabránil tomu stres. Stres z toho, jak dopadne zákrok a kdo se o dceru v té době postará. Jak zvládne jednodenní odloučení ona i já. A to všechno v náročném období šestinedělí.

Když stres opadl, rozkojila jsem se i na konci šestinedělí. A kojila do 11 měsíců dcery, kdy se sama odstavila.

Kojit můžete i vy, když budete chtít. Zabránit tomu může jen psychická nepohoda a náročnost nové role – vás jako maminky.

Není důležité, jak přijde vaše dítě na svět, ani jak velká prsa máte. Nejdůležitější je vyrovnanost a důvěra v to, že budete kojit.

Druhá dcera přišla na svět také císařským řezem. Kojila jsem ji plně hned od pobytu v porodnici.

Dcerám je teď 3 a 5 let. Kromě toho, že mám být co nejvíce v pohodě, mě naučily a stále učí ještě spoustu jiných věcí. Třeba jsem díky nim a pro ně začala vymýšlet pohádky. Postupem času jsem do pohádek začala zařazovat výchovné a jiné problematické situace, které vás během výchovy vašeho dítěte mohou potkat. Vznikl tak projekt Pohádková výchova.

Pohádková výchova není jen o pohádkách, je také o výchově, komunikaci a čase stráveném s vašimi dětmi. Je o mých zkušenostech s výchovou dcer.

Více o projektu Pohádková výchova se dočtete na www.pohadkovavychova.cz nebo na Facebooku – Pohádková výchova.